V dobrém i ve zlém
„V dobrém i ve zlém“ - zkrátka za každou cenu.
Dneska přijde možná nejkontroverznější článek mé láskyplné série.
Jak jsem psal v prvním článku, lidi spolu mají být, dokud spolu chtějí být. Tečka. Láska na celý život je krásná věc, ale je to výjimka a nikoli pravidlo nebo právo.
Zní to hezky, ale věci se vyhrotí. Vezměme si vymyšlený případ, který se zakládá na realitě:
Maruška a Pavel spolu žijí pět let, mají se rádi, hodně toho spolu prožili, loni si ale na jednom z mnoha výletů Pavel způsobil vážné zranění a od té doby musí chodit o berlích. Ze své nové životní situace je v neustále ve špatných náladách, nenašel si nové koníčky, nechce se stýkat s přáteli, dřepí doma a hraje počítačové hry. Maruška no „nepoznává“, to není ten Pavel, kterého si našla a trápí se.
Otázka zní: měla by se s ním Maruška rozejít? Teď se každý lekne a řekne: „Samozřejmě že ne, právě teď potřebuje její podporu a pomoc.“ Dobrá, tak za jak dlouho? Jestli bude stále takový morous a zápecník se špatnou náladou, má s ním být dál, přestože jí s ním není dobře, vztah ji nekultivuje a nenaplňuje? Má odpoveď zní ne. (To už jste asi čekali, co?) Může podniknout pokusy vrátit ho zpět, pomoct mu. Ale nesmí se vyčerpat, nesmí to dělat z povinnosti. On už možná není ten člověk co býval a proto i on potřebuje jiného partnera a pokud by se se oba trápili (byť tedy čestně, do smrti spolu) nikomu tím neprospějí.
Vše se ještě více vykrystalizuje, pokud započítáme do rovnice děti... Jak by mohly vyrůstat děti v rodině, kde jsou spolu rodiče z povinnosti?
Tak, jsem si na sebe upletl bič (nebo si nasral do hnízda?), protože teď to vypadá, že bych při své přítelkyni nestál. Stál bych, dokud by sama bojovala a snažila se a dokud by měla to, proč ji miluju. Ale nebyl bych s novou, cizí ženou a některé bitvy zkrátka nemůžu vybojovat za ni.
Dnes to bylo krátké, příště přitvrdíme.
