Výpis článků se štítkem zamyšlení.

„Hledám lásku na celý život. Najdu ji?“

Milá slečno z inzerátu, rozebereme si ten Váš případ…

Tvůj inzerát se obvykle nachází v rubrice „Ona hledá Jeho - vážně“, z toho usuzuji, že nehledáš koníček (jako létání nebo sbírání známek), profesi ani se ti neztratilo dítě, že zkrátka hledáš muže, partnera, manžela na společnou cestu životem, celým životem, celým tvým životem. V tom však vidím několik háčků.

Zaprvé, představme si, jak by se ti takový upřímný zájemce ozval:

„Milá Terezko, četl jsem Váš inzerát, že hledáte lásku na celý život. Myslím, že jsem pro vás ten pravý, neboť nikdy neměním své názory nebo postoje a co si jednou umanu, to také dodržím. Maminka mi dokonce vystavila pro tuto příležitost Doživotní záruku, trvalé lásky s případným vrácením všech citových investic. I borci v práci (kteří viděli Vaši fotografii) soudí, že Vám budu věrný už napořád a naší věčné lásce nic v cestě nestojí. Vlastní fotografii jsem přiložil, aby i Vy jste si mohla udělat představu.“

Zadruhé, pokud by partner taky hledal lásku na celý život (což se tak nějak předpokládá), tak jeden z vás by byl vysloveně nespokojen potom, co by pohřbil toho prvního.

„Najdu ji?“

Milá slečno, pokud chceš lásku na celý jeho život, pořiď si psa. Pokud chceš lásku na celý tvůj život, pořiď si koníček nebo se dej na křesťanskou víru, ta to má celkem vyřešené.

V této sérii o lásce budu taky předkládat své trapně jednoduché, povrchní, racionální, nezkušené a idealistické představy o tom, jak by to mělo být:

Jak by to mělo být podle Dana?

Lidi by měli být s lidmi, se kterými je jim dobře. Když je jim spolu dobře i samotným (což chce často vyzkoušet, podle fotky to, milá slečno, člověk nemusí hned poznat - i když skuteční/praví muži to prý dovedou poznat i podle fotky zezadu), pak se nabízí myšlenka, zda vztah nerozvinout… zde zapracuje Láska/Zamilovanost/Cit/Vášeň/Přátelství. Je super, když vydrží na celý život (není super, když začne a za týden vás společně přejede vlak, to je trochu černé), ale i kdyby trvala krásné dva měsíce, tak stojí za to! A zde se dostávám k moudru (doufám tajně, že je z mé hlavy, ale dneska všechno co lidi vymyslí je jen kompilací):

„Opravdová láska kultivuje.“

Nemusí to být osudová, největší, první, poslední, věčná, vášnivá, silná, sadomasochisticky-fyzická láska, ale pokud je pravdivá, tak vždycky dělá z lidí o trochu lepší lidi. Krátká láska tě připraví na větší lásku, jeden vztah tě uvede do jiného. Chtít hned běhat vztahové maratony?

„Milí členové českého olympijského výboru, dosud jsem ještě nebyl ná žádných běžeckých závodech, ale podle počtu svých zdravých údů věřím tomu, že bych se se ctí mohl účastnit letošních olympijských her, abych sobě získal věčnou slávu. Ostatní závody považuji vedle možnosti reprezentovat Českou republiku na této oslavě míru za zbytečné a bezvýznamné.“

Zmínil jsem tam spojení Citová investice… hmm to je, co? Zamysleme se. Je to předpoklad, že o něco přijdu (resp. dobrovolně to odevzdám) při vstupu do vztahu, abych to za čas dostal zpět. Ano?

Pokud jsem s člověkem, se kterým je mi dobře a děláme příjemné věci, příjemnými způsoby, tak kde je to odevzdávání? Vzájemně se přeci kultivujeme, jsme jako rostlinka a včelka (ne, ještě nejsme u sexu) - oba z našeho spojení přeci máme těžit. Jestli ne, tak je něco zle… to neznamená vyměnit partnera ani hledat lepší květinku, ale zamyslet se, kde je chyba. Ani jeden z parnerů by neměl být tlačen k investicím do mínusu, vzdávat se přátel, koníčků, svobody slova a přesvědčení. Pojďme chápat citovou investici spíš jako když si dva hází míčem, já tobě, ty mě a ani jednoho by nás nebavilo víc pinkat si proti zdi. A když si jednou přestaneme házet, tak můžem vzpomínat na to, jak jsme si hezky zaházeli a jí hrát s někým jiným třeba mintonette.

Pro tenhle článek zatím stačí, příště se podívám na zoubek frázím o lásce.. třeba „Nemůžu bez tebe žít.“

Milí pravidelní čtenáři,

rád bych se předem omluvil za zhoršení kvality tohoto blogu v příštích dnech. Vím, že přijdu o pár odběratelů a nejspíš mi i klesne umístění ve vyhledávání... a pak už mi sem budou chodit jen vyhledávací roboti a spameři.

Chystám se napsat pár článků o lásce, ženách, vztazích, dobrých a zlých lidech, motivech a následcích a tak. Články to budou hloupé (jeden bude mít to slovo i v názvu) a vyčerpají čtenáře i autora dřív než téma.. rozhodně nebudou ani přínosné, ale napsat je chci.

Pokud se v některém článku poznáte, pak je možná o vás. Nebudu kecat: ne všechna místa a osoby v mých textech jsou smyšlené.

Jako vždy platí, že komentáře vítám, každá věta je lepší než +1 ve statistikách návštěvnosti. //Ale stejně platí, že mažu co se mi nelíbí.

Na závěr obrázek z filmu Ed Wood.

Nedávno jsem si rekapituloval. Už jsem byl:

• instruktorem her
• instruktorem lanových překážek
• lektorem
• zdravotníkem
• grafikem
• vazačem diplomek
• prodavačem
• účetním
• instalatérem
• členem výkonných výborů
• a dozorčí rady
• garantem
• technickou podporou
• odborníkem na univerzitě
• fotografem
• designerem log
• webdesignerem
• sponzorem
• hudebníkem
• programátorem
• kopáčem kanálů
• poradcem snad ve všem
• vedoucím mládeže
• řešitelem projektu
• dokonce jsem připravoval sborník her
• a určitě jsem na něco zapomněl...

Všechno jsem to dělal jen krátce (počítám svůj produktivní život na cca 10 let) a v ničem jsem nebyl nejlepší. Něco z toho jsem jistě dělal i poměrně špatně (věřím si hlavně v kopání kanálů a instalatéřině - i když baterii nad dřezem jsem naposled vyměnil elegantně a spachování záchodu mi taky nedělalo problém).

Každá z těch věcí mě něco naučila, nějak mě rozvinula nebo mi ukázala kam nechci. V každé z těch rolí jsem zároveň udělal něco dobrého - míň či víc, ne všude mi bylo tak dobře a byl jsem tak skvělý, abych si zasloužil vytesat jméno do másla.

Nic z toho bych ale nemohl dělat, kdybych čekal na to, až to budu umět! Navíc, kdy bych se takové věci naučil... mnohem lepší je přistupovat k nové roli připravený a otevřený: "Ano, neumím všechno, ale jsem připraven se leccos doučit." Samozřejmě s tím souvisí i druhá strana mince: "Myslím, že na tu operaci srdce je ještě času dost, nejdřív bych se naučil pořádně vyndávat klíšťata." Nebýt nejlepší a mrvit věci není to samé.

Je težké se ohlížet a vidět, kolik věcí jsem opustil... ať je to Slunovrat, Hnutí, Klub-NET nebo třeba i Formtisk, moje bývalá práce, kde jsem rukama dělal hezké věci nebo Na Pohodu/GM5, kde jsem katalyzoval, kontroloval a využíval zážitky, ale bylo to třeba, už mi tam nebylo dobře nebo zkrátka byl čas se přesunout a posunout. Snažil jsem se minimalizovat hořkost, nasrání i špatné svědomí z odchodu a ne vždy se to povedlo... leckdy bylo bouchnutí dveřma zbytečně hlasité, ale asi i to bylo potřeba. Víme, že co začíná, taky končí.

Stejně jako na profesní role, je člověk nepřipravený i na ty životní, na partnerství. Ale ani tady nejde mít strach z neúspěchu a vlastní nepřipravenosti. I v partnerství člověk skáče do neprozkoumané vody a dopředu nikdy neví jak moc je třeba umět plavat, aby se neutopil a nebo jestli se mu nakonec nebude lépe hodit bruslení. Já to znám: Strach ze vztahu, strach z toho, že by nebyl tak dokonalý (že bych já nebyl tak dokonalý), jak by si zasloužila. Mám pocit, že mě to sleduje už dýl.

Když koukám zpět, jsem na sebe pyšný, ale zároveň jsem rozmrzelý a když koukám dopředu vidím, že furt je nad čím přemýšlet a hlavně - co se učit.

Tak co Verunko, je to pozitivní nebo negativní článek?

Milí, už delší dobu si říkám, že by bylo záhodno napsat nějaké vodítko pro rodinu a přátele, co se mnou, až umřu. Možná je to morbidní, ale bylo by hloupé myslet si, že se to nemůže stát.

Tohle není nic oficiálního.. ale je to nejoficiálnější, co teď mám.

Na začátek je třeba shrnout z čeho vycházím: Já věřím, že až umřu tak budu mrtvej :-) Chvíli po smrti budu ještě sociálním otiskem, na který lidi vzpomínají a který ještě pořád ovlivňuje svou rodinu a přátele a pak už nebudu nic.

Co s mým zbytkem

Milí, prosím nekupujte mi dlouhodobý pronájem někde mezi mrtvolama... a kamenou desku? Co bych s ní asi dělal! Chtěl bych být spálen (v nějakém ekologicky šetrnějším krematoriu) a vysypán na nějakém hezkém místě, nevýznamném místě, někde v nízkých horách třeba :-)

Obřad

Na obřad se vyprdněte, ušetříte za hloupé věnce a muziku. Nechte mě navézt do krematoria: "zítra si pro něj zajdem, a ať je už v prášku, prosím!"

Pařba

Do párty vám kecat nebudu, protože asi nedojdu. Ale mohlo by být zajímavé konečně mě pořádně zdrbat, ne? Pejskaři se spolužákama a rodinou, kolegové a všelijací známí i neznámí, co se chtějí jen napít. Jen prosím nepijte desítku!

Co s mým majetkem

Tento oddíl platí jen dokud nemám děti, až je budu mít, určitě budu předělávat.

Mám foťák, kytary, počítač a než umřu, tak asi ještě nějaké ty majetky nasbírám, co tedy s nimi? Ideál by bylo, kdybyste se sešli u mě v bytě (někdo tam ale bude muset zajít předem uklidit :-) ) a zkrátka udělali bazar (nebo založte FB skupinu), rád bych, aby mé věci dostal ten, kdo je bude používat. Kytary tedy nedávat bezrukému a komp nedávat někomu kdo má lepší, ale rád prodává na Aukru. Krámy co zbydou (a že jich bude...) zkuste dát na dobročinnost.

Nikdo, nikdo není první v řadě a proto chápu, že by mohly nastat určité rozpory (známe, že demokracie je na ně náchylná), pokud budu mít ženu či dívku, prosím aby se toho ujala. Jestli ne (a i to se může stát), pak prosím sestavte komisi z přátel, kteří budou ochotní.. když se s tím nebudete chtít prudit, tak si zkrátka vezměte, co se vám hodí a ze zbytku udělejte charitativní bazar (jak bývá třeba Plná miska).

a hlavně!

Nikdo si prosím nedělejte hlavu s plněním mých hloupých přání :) Jste na mě hodní teď, když žiju a to je to, co se počítá.

Co bych chtěl domyslet

• jak zabezpečit, aby se mi po smrti nikdo nerýpal v počítači
• jak naopak zařídit, aby po mě některá data (fotky třeba) zůstala
• jak zajistit, aby se mé obmyšlené osoby dozvěděly o tom, že mají nárok na část pojistky
• jak zjednodušit uvedení mých webů a profilů do rozumného posmrtného stavu

Tento článek bude postupně upravován.

Děvčata,

jdu si takhle v klidu Lužánkama a najednou koukám, že moje hlava zas přemýšlí. :-) Zamyslel jsem se nad tímhle:

Většina lidí si představuje svoji budoucnost takto:

• "Chtěla bych mít děti a rodinu."
• "Chtěl bych být manažerem a jezdit na dovči do hor."
• "Chtěl bych být nejlepší fotograf rohožek."

Zjednodušeně a obecně je to co mají v hlavě nějaká vize sebe sama - obraz sebe - v určitém čase a určitém stavu. Např. "vidím sebe v 70 letech, a vypadám jak Albus Brumbál a všichni si mě váží". Nebo "vidím sebe za 5 let s doktorským titulem a za 15 let na své chalupě s přáteli". V případě že své cíle konstruuji takhle, pak se můj ideální život, životní cíl, nebo nejlepší životní cesta skládá z několika takových obrázků, které jsou zasazené na časové ose. Tyto vize (cíle, obrazy) se mohou týkat jak Být tak Mít (ano, zase Erich Fromm).

Čas mezi těmito Vizemi sebe sama je pak "jen" cestou k jejich dosažení: "studuju, abych měl titul (vize 1) a ten chci abych měl lepší plat (vize 2) abych mohl na cestu kolem světa (vize 3)".

To je samozřejmě v pořádku, problém ale nastane, když se blížím k bodu mé vysněné osy a nejsem ani zdaleka tam, kde jsem si přál být: nemám titul, nikdo mě nemá rád, mou oblíbenou cukrárnu zavřeli. Ještě horší je, když člověk v 20ti zjistí, že jeho cíl třeba pro 40 rok života, už nezrealizuje. Např. chtěl být ve 30ti vrcholovým žokejem a zničí si záda při pádu na schodech. - Pak přichází osobní krize.

Ale jde to jinak?

Podle mě by to i šlo. Pokud by se člověku zadařilo oprostit se od vizí sebe sama.. a cíle si nastavovat dynamické -> neurčovat cíl ale způsob cesty. "Nevím, kam směřuji, ale vím jak se tam chci dostat." Byla by neuvěřitelná odvaha a troufalost určit si měřítko svého života namísto Vizemi Způsobem. Pokud si dokážu nastavit cíl: "Chci pomáhat ostatním, snažit se nemrvit životní prostředí, neuzavírat možnostem a tvořit." nebo "Chci žít mezi lidmi, bavit se a nelhat." Pak nikdy nemusím být zklamán z nenaplňování svých Vizí.